PŘED VÁLKOU

Od vzniku první Československé republiky byl JUDr. Adolf Schwarzenberg jejím věrným a loajálním občanem a to i přes značné ztráty majetku, které rodina utrpěla v důsledku první pozemkové reformy, zůstal věrným občanem Československé republiky. Také kvůli tomuto JUDr. Adolf Schwarzenberg dobrovolně, i přes svůj vyšší věk a vojenskou službu v průběhu první světové války, vstoupil do československé armády.

Stejně jako jeho předchůdci, z nichž jeden zavedl schwarzenberský penzijní systém již v 18. století, což byl jedním z prvních penzijních systémů vůbec, bral Adolf velice vážně zodpovědnost za své zaměstnance i za lidi žijící v jeho okolí.

Již v roce 1937 viděl JUDr. Adolf Schwarzenberg nebezpečí, které mladé Československé republice hrozilo ze strany Německé Říše v čele s Hitlerem. Při návštěvě prezidenta Beneše v Českém Krumlově daroval 1 milion korun na obranu státu proti nacistickému Německu. Toto nebylo bezpochyby poslední setkání prezidenta Beneše a Adolfa Schwarzenberga, mezi nimiž vzniklo přátelství, které lze vyčíst z jejich vzájemné korespondence.

Také v Rakousku JUDr. Adolf Schwarzenberg otevřeně odporoval novému režimu. Například, když Hitler slavil své vítězství ve Vídni, nařídil všem svým domům, včetně prominentního Schwarzenberského paláce v centru Vídně, vyvěsit černé vlajky. Když nacisté zakázali vstup Židům do všech parků, poprvé v historii otevřel veřejnosti velké parky kolem Schwarzenberského paláce s nápisem znějícím: „Zde jsou Židé vítáni“.

Když Hitler přijel do Českého Krumlova a dožadoval se setkání se Schwarzenbergy, Adolf i Jindřich ho odmítli přijmout.

VÁLEČNÉ OBDOBÍ

Tyto a další činy odporu a opozice proti nacistickému režimu donutily JUDr. Adolfa Schwarzenberga uprchnout ze sféry vlivu nacistického Německa do exilu ve Spojených státech amerických. Jeho bratranec a adoptivní syn, JUDr. Jindřich Schwarzenberg, se stal jeho zplnomocněným zástupcem. Ovšem kvůli následnému pokračujícímu odporu byl v roce 1940 celý majetek JUDr. Adolfa Schwarzenberga zabaven Gestapem a JUDr. Jindřich Schwarzenberg zatčen na osobní příkaz velitele jednotek SS Heinricha Himmlera, osobně vyslýchán SS Obergruppenführerem Ernstem Kaltenbrunnerem, který se později stal velitelem Reichssicherheitsdienst, říšské tajné policie – složky SS, a po četných policejních vězněních, včetně neslavně proslulého Pankráckého vězení v Praze, byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald. Zde zůstal do roku 1944, kdy byl přesunut na nucené práce ve zbrojním průmyslu, kde zůstal až do konce války.

Během exilu ve Spojených státech amerických získal JUDr. Adolf Schwarzenberg titul PhD na University of Columbia a také se aktivně podílel na činnosti Carnegie Endowment for International Peace. Také, přes ztrátu veškerého majetku v oblastech pod vlivem nacistického Německa, Schwarzenberg pokračoval ve finanční podpoře československé exilové vlády v Londýně, kterou financoval z příjmů zámořských podniků produkujících konzervované potraviny pro spojenecké síly.

Během této doby se spřátelil s Janem Masarykem a československým konzulem Karlem Hudcem. Oba poté potvrdili jeho mimořádnou pročeskou podporu a odpor proti nacistickému režimu.

PO VÁLCE

Po ukončení války byla na celý majetek JUDr. Adolfa Schwarzenberga na území Československa, z důvodu nepřítomnosti majitele, uvalena národní správa. Ovšem poté, co JUDr. Adolf a JUDr. Jindřich Schwarzenberg požádali o umožnění návratu do jejich rodné vlasti, československé úřady – Ministerstvo zahraničí ve spojení s Ministerstvem vnitra jejich žádost zamítly a zakázaly jim návrat.

21. června 1945 byl vydán prezidentský dekret číslo 12/1945 Sb. vyvlastňující zemědělský majetek „Němců, Maďarů a nacistických kolaborantů“. 4. října 1945 Okresní národní výbor v Českých Budějovicích neobhajitelně uvedl, že Adolf Schwarzenberg je Němec podle tohoto dekretu a celý jeho majetek byl tímto dekretem konfiskován. Toto rozhodnutí bylo doručeno jeho právnímu zástupci v Praze 5. října 1945 s tím, že proti tomuto je možné podat odvolání do dvou týdnů. Odvolání bylo podáno na základě té skutečnosti, že Schwarzenberg, ani ve znění daného dekretu, Němcem nebyl. Navíc poté, co byl dekret vydán, bylo požádáno o výjimku z konfiskace na základě faktu, že se účastnil boje za svobodu a územní celistvost Československa. Ve věci odvolání proti konfiskaci nebylo nikdy československými úřady rozhodnuto a nebylo rozhodnuto ani žádným navazujícím úřadem v soudobé České republice. Proto tento případ v současné době trvá již 67 let, což jej dnes kdekoliv činí jedním z nejdéle trvajících.

V roce 1946 Zemský národní výbor v Praze sestavil zprávu ve věci otázky konfiskace majetku Adolfa Schwarzenberga a v ní uvedl, že vlastník nemohl být považován za zrádce nebo Němce a tím následně jeho majetek nebyl předmětem daného dekretu (č. 12/1945 Sb.). Dále nařídil zaplacení 100 000 Kčs Adolfu Schwarzenbergovi na pokrytí jeho výdajů na úkony, kterými se domáhal navrácení svého majetku. Toto nicméně nezabránilo československé vládě, pod rostoucím vlivem komunistů, od ukradení veškerého majetku jeho vlastníkovi bez jakékoliv kompenzace. S ohledem na ten fakt, že neexistoval žádný právní argument pro vyvlastnění Adolfa Schwarzenberga, 10. července 1947 československý parlament schválil, a prezident Beneš podepsal, speciální zákon č. 143/1947 Sb., později známý jako „Lex Schwarzenberg“, kterým byl státem, bez udání důvodu jakékoliv a stanovení jakékoliv kompenzace, zabrán jeho podnikatelský majetek. Tento zákon se ukázal být vysoce kontroverzním, jakožto ad hominem arbitrární legislativa. Ten odporuje nejen Československé ústavě z roku 1920, která byla v té době v platnosti, jakožto i současné Ústavě České republiky. Na tento nedostatek upozorňovala prezidenta Beneše některá ministerstva a dále mu doporučovala, aby tento zákon nepodepisoval z toho důvodu, že shledala tento zákon tak chybně formulovaný, že by nebylo možné jej dodržovat. Od té doby do současnosti je schválením tohoto zákona akceptováno porušování naprostého základu vlády práva a používán jako záminka pro pošpinění jména a pověsti Adolfa Schwarzenberga tím, že odmítá vrátit jeho majetek jeho oprávněným majitelům.

PO 1989

Po kolapsu komunistického režimu se vnučka JUDr. Adolfa Schwarzenberga začala domáhat zrušení zákona Lex Schwarzenberg a následného vrácení ukradeného majetku její rodině.

V tomto procesu české soudy účelově používají Lex Schwarzenberg pro zadržování tohoto majetku. Toto dokazuje, že legislativní pozůstatek, který je v rozporu s Ústavou České republiky stejně jako s Chartou základních lidských práv, je stále aktivní součástí českého právního řádu.

V roce 1994 v pokusu zamítnout nároky Elisabeth Pezoldové, Pozemkový úřad v Českých Budějovicích odkazoval na šetření československého ministerstva financí z roku 1981, kdy tvrdil, že toto šetření dospělo k závěru, že majetek JUDr. Adolfa Schwarzenberga byl zabrán zákonem č. 143/1947 Sb. Navíc Pozemkový úřad v Českých Budějovicích tvrdil, že toto šetření uvádí, že zákon č. 143/1947 Sb. měl „ex lege“ efekt, což znamená, že jeho obsah má mít okamžitou platnost bez nutnosti jakýchkoliv dalších kroků ze strany orgánů státní správy. Od té doby český stát tvrdí, že tento „ex lege“ efekt, který se v textu daného zákona vůbec neuvádí, v minulosti nebyl nikdy zmiňován, ani není považován za součástí podobné legislativy z té doby. Také fakt, že převod nemovitostí byl do pozemkových knih zapsán mezi srpnem 1948 a i po roce 1950 je jasným důkazem toho, že předchozí tvrzení je naprosto nepravdivé.

Výše zmíněná zpráva československého ministerstva financí z roku 1981 tvrdí v podstatě přesný opak toho, co tvrdí pozemkový úřad. Tato zpráva uvádí, že majetek JUDr. Adolfa Schwarzenberga byl ztracen zneužitím Benešových dekretů, než užitím zákona Lex Schwarzenberg, který byl spíše nástrojem přerozdělení ukradeného majetku.

Tímto český stát vědomě klamal české soudy a lhal vnučce JUDr. Adolfa Schwarzenberga o obsahu této zprávy, což vedlo k tomu, že české soudy uvěřily konceptu „ex lege“ efektu a zákona č. 143/1947 Sb., který proti ní stále i v současnosti uplatňují.

Další nesoulad v aplikaci zákona č. 143/1947 Sb. státem je vtom, že český stát uplatňuje pouze ty aspekty tohoto zákona, které jsou v jeho předpokládaném zájmu.

Například článek 1, odstavec 2 explicitně definuje rozsah konfiskovaného majetku pouze jako „nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský“, zatímco movitý majetek, umělecké sbírky a ostatní osobní majetek byly státem ukradeny, a který si tento kradený majetek doposud přivlastňuje.

Mimo to článek 2, odstavec 3 uvádí, že „Země Česká je povinna pečovat o historické památky, jichž vlastnictví nabyla na základě tohoto zákona.“ Při pohledu na zoufalý stav například zámku v Postoloprtech je naprosto jasné, že je toto zákonné nařízení též ignorováno.