Adolf Schwarzenberg se narodil 18. srpna 1890 v Hluboké nad Vltavou jako první z osmi dětí rodiny Schwarzenbergů a byl vychováván tak, aby mohl převzít správu rozsáhlých pozemků, nemovitostí a průmyslu, stejně jako bohatých uměleckých sbírek a rozsáhlých archivů jeho otce. Rodina vlastnila mnoho známých zámků a rezidencí, mezi nimi Český Krumlov, Hlubokou a Třeboň v jižních Čechách, Schwarzenberský palác a Salmovský palác v Praze, stejně jako Schwarzenberský palác ve Vídni a zámek Schwarzenberg v Bavorsku.

Své studium zakončil titulem na Karlově univerzitě v Praze. Během první světové války byl nasazen na frontě a později sloužil v československé armádě.

První světová válka přinesla mnoho změn do českých zemí. První Československá republika byla vyhlášena ihned po jejím konci, 28. října 1918. Třicetiletý Adolf Schwarzenberg se zdál být lépe vybavený pro řešení tohoto nového vývoje než jeho otec. Od roku 1923 převzal plnou zodpovědnost za řízení veškerého rodinného podnikání jako jeho zmocněnec. První pozemková reforma hrozila zcela zničit rodinný majetek. Adolf Schwarzenberg vyjednával se státem a podařilo se mu ochránit velkou část původního majetku. Tento zůstatkový majetek činil okolo 90 000 ha a důležité nemovitosti. Adolf Schwarzenberg zdědil tento rodinný majetek po smrti svého otce v roce 1938.

Manželství a rodinný život

Adolf Schwarzenberg se v roce 1930 oženil s princeznou Hildou z Luxemburgu a Nassau (15. února 1897 – 8. září 1979). Manželský pár sdílel vášeň pro zemědělství, přírodu a botaniku, a většinu svého času trávil na loveckém zámečku Stará obora blízko Hluboké nad Vltavou. V roce 1933 získali farmu Mpala v Laikipii v Keni. Zde kromě adaptace moderních metod farmaření nechal Adolf vystavět hydroelektrárnu (určitá část ze strojního zařízení byla dovezena z jeho rodné Hluboké) a zajistil výjimečné zlepšení pracovních podmínek jeho zaměstnanců.

Německá okupace a exil

Postoj Adolfa Schwarzenberga proti nacistům a Třetí Říši byl zřejmý ještě před okupací Československa a vypuknutím 2. světové války. V roce 1937 pozval Eduarda Beneše na Krumlovský zámek, kde mu na obranu Československa před Německem věnoval milion korun, na tehdejší dobu značnou sumu. Během anšlusu nařídil vyvěsit černé vlajky na svůj palác ve Vídni a poté, co vídeňské veřejné zahrady byly uzavřeny Židům, u vchodu do palácových zahrad nechal vyvěsit ceduli „Židé vítáni“.

Po německé okupaci českých zemí on a jeho adoptivní syn Jindřich odmítli přijmout Hiltera na zámku v Českém Krumlově. Nedal ani souhlas k nahrazení jeho českých manažerů německými. Nacistickou vládou byl považován za pro-českého a anti-německého. Toto vše ho učinilo cílem perzekuce a zatčení. Adolf Schwarzenberg opustil okupované Československo a krátkodobě se usadil ve svém domě v italském městě Bordighera. Adoptivního syna Jindřicha pověřil správou svého majetku a přes Švýcarsko emigroval do Spojených států amerických. Jindřich Schwarzenberg, zastupující svého adoptivního otce, neprokázal jakoukoliv náklonnost novému vládnoucímu režimu a proto 17. srpna 1940 zabavilo Gestapo veškerý majetek patřící Adolfu Schwarzenbergovi na veškerém území pod vlivem Třetí Říše. Jindřich Schwarzenberg byl zatčen dle přímého rozkazu Heinricha Himmlera a vězněn v několika policejních věznicích před tím, než byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald. Odtud byl propuštěn v roce 1944 a zbytek války strávil na nucených pracích.

Veškerý schwarzenberský majetek byl umístěn pod správu Gauleitera Oberdonau, Augusta Eigrubera. Korespondence ohledně osudu daného majetku proběhla mezi různými představiteli režimu včetně Martina Bormanna a Hanse Heinricha Lammerse, vedoucího říšského kancléřství. Také Hermann Göring měl enormní zájem profitovat ze zabraného majetku. Hitler rozhodl ve prospěch Gauleitera Eigrubera. Eigruber byl nacistickým zločincem, který byl v roce 1947 popraven za své zločiny spáchané v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

Během svého pobytu ve Spojených státech amerických podporoval Adolf Schwarzenberg odboj a byl otevřeným oponentem nacistického režimu, což později potvrdili Jan Masaryk i generální konzul Karel Hudec. Na Kolumbijské univerzitě vystudoval svůj druhý doktorát. Jeho dizertační práce, životopis Felixe, prince ze Schwarzenbergu, byla publikována v roce 1946. Adolf také spolupracoval s organizací Carnegie Endowment for International Peace, kde prováděl různé aktivity na podporu této organizace.

Návrat do Evropy a poválečné období

Po skončení druhé světové války se Adolf Schwarzenberg a jeho choť Hilda připravovali na návrat do Evropy. Ve Spojených státech amerických strávili téměř pět let.

Očekávali návrat do Hluboké nad Vltavou a jejich lovecké chaty ve Staré oboře, ale brzy byli velice zklamáni. V době nepřítomnosti Adolfa Schwarzenberga byla na jeho český majetek uvalena národní správa a veškerý jeho majetek byl konfiskován dopisem z 5. října 1945 na základě tzv. Benešových dekretů z roku 1945 – a to přes to, že se o něm všeobecně vědělo, že byl loajálním československým občanem a slovy Jana Masaryka „vášnivým antinacistou“. Proti konfiskaci podle dekretů bylo jeho právním zástupcem v předepsané lhůtě dvou týdnů podáno odvolání, které po více než 67 letech stále není pravomocně rozhodnuto.

Právní kontroverze

V roce 1946 sestavil Zemský národní výbor v Praze zprávu ohledně otázky konfiskace majetku Adolfa Schwarzenberga a uvedl, že vlastník nemohl být považován za zrádce či Němce a proto se na jeho majetek nevztahoval daný dekret (č. 12/1945 Sb.). Dále nařídil, že Schwarzenbergovi bude vyplaceno 100.000 Kčs na pokrytí jeho výdajů, než budou vyřešeny otázky vztahující se na jeho majetek. Toto ovšem nebránilo československé vládě, pod narůstajícím vlivem komunistů, od zabrání daného majetku a bez udání jakékoliv kompenzace vlastníkovi. S vědomím toho, že v té době neexistoval žádný právní podklad pro vyvlastnění Adolfa Schwarzenberga, 10. července 1947 československý parlament přijal specielní zákon č. 143/1947 Sb., později známý jako Lex Schwarzenberg, zajišťující jeho obchodní majetek bez udání jakéhokoliv důvodu či stanovení výše jakékoliv kompenzace. Tento zákon se ukázal být vysoce kontroverzní ad hominem arbitrární legislativou. Tento zákon porušuje tehdy platnou československou ústavu z roku 1920, stejně jako v současnosti platnou Ústavu České republiky. Některá ministerstva na toto poukazovala i před podpisem prezidenta Beneše a dále ho i odrazovala od jeho podpisu, kdy poukazovala na závadnou formulaci samotného textu, který není možné v praxi prosazovat.

V té době se Lex Schwarzenberg stal platnou legislativou, nicméně Československo již bylo na cestě stát se zemí s komunistickým režimem – Klement Gottwald, který se později stal stalinistickým diktátorem v této zemi, byl jejím premiérem již od roku 1946. Komunistická strana kontrolovala mnohá důležitá ministerstva, zatímco někteří nekomunističtí členové vlády, jako například Zdeněk Fierlinger, byli komunisty ve všem, kromě zařazení. Ministerstva zemědělství a vnitra byla společně zodpovědná za rozhodnutí týkající se odvolání Adolfa Schwarzenberga dle znění dekretu č. 12/1945 Sb.

Poslední roky a skon

Chování československých úřadů vůči jeho osobě bylo pro Adolfa Schwarzenberga velice hořkým překvapením, které je nejlépe ilustrováno konverzací kterou vedl v lednu 1940. Na cestě vlakem do Švýcarska potkal svého známého, bankéře Holzera, ředitele Eskomptní banky v Praze, který s ním zavedl konverzaci a chtěl vědět jeho motivy pro odjezd z Říše. Adolf Schwarzenberg mu vysvětlil, že od nástupu nacistického režimu se jeho život ve vlasti stal ostudou, protože on může žít pouze ve svobodné zemi. Pokračoval s přesvědčením, že Německo jistě válku prohraje a konečně skončí „celý ten nesmysl“ o „novém režimu“. Pouze poté se vrátí na svá panství. Holzer tuto konverzaci poté ihned nahlásil německé tajné službě – Sicherheitsdienst.

Zatímco Schwarzenbergovy předpovědi ohledně výsledku války a dlouhodobé vyhlídky Tisícileté Říše byly správné, jeho optimismus ohledně vlastního návratu do Československa se vzhledem k poválečnému vývoji ukázal jako mylný. Nikdy už mu nebyl umožněn návrat do vlasti.

Proto se jeho posledním domovem stal Katsch, malá vesnice v Rakousku, kde on a Hilda znovu žili v lovecké chatě, a příležitostně trávil čas ve svém domě v italském městě Bordighera, kde zemřel 27. února 1950.